Jdi na obsah Jdi na menu
 


ODSUN NĚMCŮ po r.1945

17. 1. 2018

 

ODSUN

jako

TRAGICKÉ ZAKONČENÍ SEDMI STOLETÍ TRVAJÍCÍHO STÝKÁNÍ A POTÝKÁNÍ ČECHŮ A NĚMCŮ V JEDNOM STÁTĚ


Obsah:

I. Úvod

II. Soužití Čechů a Němců v jednom státě po sedm století - jaké skutečně bylo?
III. Nacionalismus - dějiny 19. a 20. století
IV. ČSR - národní nebo občanský princip státu?
V. Mnichov a válka
VI. Odsun jako reakce na 2. sv. válku
VII. Otázka morálnosti a nutnosti odsunu
VIII. Tolik diskutované dekrety prezidenta republiky - o čem vlastně byly?
IX. Další známé-neznámé zákony a protokol Postupimské dohody
X. Smlouvy mezi Československem a SRN a deklarace
XI. Nevládní iniciativy
XII. Závěr - hodnocení, podobnost se Slováky a budoucnost
Použitá literatura:

 

I. Úvod

Přestože jsem chtěl původně psát o odsunu jako takovém, byl jsem nakonec tímto problémem donucen, abych napsal něco i o historii soužití Čechů a Němců v jednom státě (království), bez které se nedá pochopit samotný odsun.

 

II. Soužití Čechů a Němců v jednom státě po sedm století - jaké skutečně bylo?

Češi a Němci prý byli vždy ve své historii nepřátelé. Příkladů se najde hodně: Braniboři v Čechách, husité a křižáci, Bílá Hora a 20. století. Je to však pravda? V následující eseji se pokusím tvrdit, že to vždy pravda nebyla. Podle požadavků Evropské Unie mají všichni její členové upravit výuku historie tak, aby důraz byl položen spíše na to, co jednotlivé národy spojuje než na to, co je rozděluje. Konflikty by tak ztratily ostrost a nepřenášely by se na další generace. Sedm století žili Češi a Němci (dnes nazýváni sudetští, dříve čeští) v jednom státě, někdy jako sousedé, někdy jako soupeři. František Palacký ve svých "Dějinách českého národa v Čechách a na Moravě" poprvé nazval sedm století soužití Čechů a Němců v jednom státě jako "stýkání a potýkání". Například v Českém Krumlově bylo stýkání, v Chebu naopak potýkání. Český Krumlov je dnes považován za typicky české město a součást českého kulturního dědictví (dnes světového kulturního dědictví zapsaného na seznamu UNESCO). V historii ale tomu tak vždy nebylo. V 15. a 16. století sem přicházejí němečtí důlní podnikatelé a celé město je od té doby prostoupeno vlivem rakouským, románským, jižanským než typicky českým. Cheb byl naopak v 19. století sídlem německých nacionalistů. Zde Konrád Henlein založil svoji SdP. Již ve středověku Cheb Friedrich Barbarosa (Češi někdy překládají jeho jméno a nazývají ho "rudovous") udělil Chebu titul "svobodné říšské město". To, že se v 19. a 20. století stal centrem německých nacionalistů v Čechách nebylo z nějakých vyloženě protičeských nálad zde, ale bylo to způsobeno nostalgií po středověké slávě, kterou stejně už nešlo obnovit. Ze "svobodného říšského města" se stalo za první republiky obyčejné okresní město. Ve středověku tu byl např. roku 1634 zavražděn Albrecht z Valdštejna, ale k tomu se ještě dostanu. Německý historik Frank Boldt z Brém tvrdí, že nejstarší dějiny Chebu a Chebska nejsou ani české ani německé, jsou podle něho nejdříve keltské a potom slovansko-germánské. Jan Lucemburský udělal z Chebska součást českého státu.

Po původních obyvatelích tohoto území, Keltech, nám toho moc nezbylo. Jen název území (Bohemia, Böhmen, Bojohemum) a název několika řek jako je Vltava. Když už jsem u těch Keltů, rád bych zde uvedl názor některých lidí, že česká povaha není ani slovanská ani germánská, ale že má velice blízko ke Keltům a tudíž dnes např. k Irům. Rád bych se teď také zmínil o názvu Čech. Čeština má název pro toto území pouze Čechy a pro obyvatele Češi. Jiné jazyky, ale především němčina měla (a má) pro toto území a pro jeho obyvatele dva názvy, a to hlavně dříve uváděn Böhmen a dnes uváděn název Tschechien, dále der Böhme a der Tscheche a böhmish a tschechish. Je to tím, že němčina odlišovala pojetí Čech a Čecha v zemském smyslu (dnes bychom řekli v občanském) a to bylo Böhmen a der Böhme a v tomto smyslu se zde žijící Němci považovali za Čechy (až do vzniku německého a českého nacionalismu v 19. století, o kterém se zmíním později) a der Tscheche, což byl Čech podle národního principu. Hromadné přistěhovalectví Němců do Čech začalo koncem 12. a především začátkem 13. století, kdy Přemyslovci povolávali do Čech kolonisty. Uvažovali totiž prostě: čím více lidí v zemi včetně odborníků, tím to vynese více daní. Němečtí řemeslníci a odborníci přinášeli do Čech množství technického know-how, které se pro rozvoj Čech stalo důležité. Před těmito kolonisty přicházeli do Čech již němečtí kněží a obchodníci. Příchod německých kolonistů do Čech byl jen pokračováním velké evropské kolonizace, která začala na přelomu 11. a 12. století, kdy se přebytek obyvatelstva ze západní Evropy, kde byl nedostatek půdy, nenásilně posouval stále na východ. K nám to byli odborníci na hornictví a jiné oblasti a utečenci před inkvizicí, především Waldenští kacíři, kteří byli ale také vynikající řemeslníci. Němečtí kolonisté sem přinášeli vyšší právní myšlení a základ evropské civilizace, což byly města, se rozšířil také především díky nim. Němci hovořili německy a Češi česky. Jazyková otázka neměla ve středověku takový význam jako v 19. století. Češi a Němci ve smíšených oblastech uměli většinou oba jazyky. Příslušnost k národu byla dána zemsky, všichni obyvatelé této země byli Češi v německém smyslu Böhmen. žádný z uznávaných německých historiků dnes nebude zdůrazňovat, že právě Němci přinášeli do českých zemích kulturu, v minulosti tomu vždy tak nebylo. Němci do českých zemích přinesli množství technického know-how a všeobecné kultury, ale to sami Němci dostali ze Západu, z Francie, z Anglie. Němci ale nepřicházeli do barbarské země. Němečtí přistěhovalci díky svým řemeslným a obchodním znalostem zbohatli a zasedli v městských radách např. v Brně a Jihlavě. Velký význam měla morová rána v Evropě v polovině 14. století. Odhaduje se, že tenkrát na mor zemřela jedna čtvrtina evropské populace (25 mil. ze 100 mil.). Tato morová epidemie měla za následek vylidněné oblasti na západě a na jihu, tj. dostatek půdy a ukončila demografickou vlnu. Příliv německých kolonistů do českých měst ustal a města začala absorbovat Čechy z venkova.

Za Karla IV. se Praha stala jedním z nejdůležitějších měst v Evropě. Byl Karel IV. Čech nebo Němec? Byl to především český král nebo císař Svaté říše římské národa německého? V cizině je Karel IV. považován také za Francouze a Lucemburka. Básník Petrarca v něm dokonce viděl Itala. Kompromis je snadný: Karel IV byl univerzalista a nadnárodní hlava všeho křesťanstva a jeden ze skutečně prvních Evropanů. Tvrzení, že Karel IV. byl Němec sloužilo k tvrzení, že Čechy a Morava jsou jen jednou z německých zemích tak jako je Bavorsko nebo Sasko. Praha v době Karla IV. byla skutečně mnohojazyková - čeština, němčina, francouzština. Karel IV (a nejen on, tehdy to bylo v Evropě běžné) uzavíral z důvodů míru a spojenectví sňatky. Princezny si pak brali s sebou do cizích zemích celý dvůr s daným jazykem a kulturou. Pro zajímavost lze uvést, že na Karlově dvoře v Praze se zrodila první podoba spisovné němčiny. Zajímavá je katedrála sv. Víta považovaná za symbol české státnosti. Její stavbu začal Francouz Matyáš z Arasu a pokračoval v ní pak rodák ze Švábska Petr Parléř. Česko-německé spory se nevyhnuly ani Karlově univerzitě. Byla to první univerzita na sever od Alp a na východ od Francie. Čeští Němci tvrdili, že je německá, protože v ní měli při rozhodování cizinci 3 hlasy a Češi jen jeden. Čeští historici tvrdili, že je univerzita česká. Univerzita byla postavena za české peníze, Německá říše na ni nepřispěla ani grošem. Kancléřem univerzity byl český arcibiskup. Symbolickým ochráncem je český pastor svatý Václav. Základní listinu Karel IV. podepsal jako český král a na jako německý císař.

Dalším konfliktním obdobím pro české a německé historiky byla husická. Než se stal Jan Hus symbolem českého národnostního úsilí, viděli v něm Němci předchůdce Martina Luthera a chovali k němu úctu. Palacký, Masaryk a jeho žáci viděli v husictví období maximálního vzepětí, kdy Češi jako obránci pravdy a víry dokázali vzdorovat celé Evropě. Čeští Němci naopak viděli v husictví období úpadku, které zničilo zemi a přivedlo ji do mezinárodní izolace. Základní osnova husictví a reformace nebyla národnostně omezena. V Praze např. žili němečtí kacíři a kacíři z celé Evropy. Před rokem 1450 byl Žatec cílem pro tyto kazatel pro větší část Evropy. Čeští a němečtí historikové se shodují v tom, že husictví bylo počátkem celoevropského zápasu o náboženskou svobodu a reformu samotné církve. Husictví mělo vedle národního vzepětí a hrdinství zrozeného z hluboké víry také za následek, jako každá občanská válka, zpustošení země. Krutost a fanatičnost byla průvodním znakem všech náboženských válek, nejen husictví. Do jisté míry byla otázka náboženská za husictví spojená s otázkou národnostní, protože převážně německy obydlené pohraničí bylo katolické. Byly ale i tehdy vyjímky, např. německý Žatec byl protestantský a česká Plzeň se postavila proti husitům. Objevil se zde jeden paradox: čeští Němci, kteří byli v době husitské protireformační, o století později, když vrcholila reformace v Německu, přijímali tuto reformaci a přinášeli ji do českých zemích.

Dalším sporným bodem v česko-německé historii je bitva na Bílé hoře. Bílá hora byla často interpretována jako místo zániku české samostatnosti a místo německého triumfu. Necelé 2 hodiny rozhodly o Čechách na 300 let. Stavovské vojsko po prvních výstřelech zachvátila panika a uteklo z boje. 300 hrdinských Moravanů bojujících na straně stavů byli ve skutečnosti němečtí žoldnéři, které najaly moravské stavy a neutekli proto, že byli zahnáni ke zdi. Byla to nejenom porážka Čechů. Prominentní úlohu mezi vzbouřenci hráli právě Němci. Jeden z českých stavovských vojevůdců neuměl česky ani velet. Friedrich Falcký, kterého si stavové zvolili za svého krále a kterému Češi rádi z pomsty říkají "zimní král" (vládl u nás od jara 1918 do podzimu 1919, tudíž rok a půl a ne jen půl roku, jak by z jeho názvu mohlo vyplynout), byl Němec jako poleno. Naproti tomu Slavata, místodržící, kterého vzbouřenci v roce 1918 vyhodili z oken Pražského hradu, byl ale Čech. Na Bílé hoře zvítězilo katolictví nad reformací, autorita nad principem svobody, centralizovaný stát nad myšlenkou autonomie, a ne Němci nad Čechy. Němci byli jak mezi popravenymi na Staroměstském náměstí tak mezi vyhnanými. Při násilné rekatolizaci nebyly ničeny jen knihy Jednoty bratrské, ale i knihy Martina Luthera. Je ale pravdou, že češi po Bílé hoře utrpěli více jak Němci. Cizí šlechta, která přišla do země, Italové, Španělé, se brzy poněmčili. Bylo to prostě jednodušší. Násilné poněmčování, jako např. pomaďaršťování v Uhrách, u nás nebylo, pouze se prosazovalo to, co bylo dynamičtější. Mluvit německy prosně bylo z hlediska kariéry snadnější a praktičtější. Klade se také otázka, zda Albrecht z Valdštejna byl Čech nebo Němec. Podle německého historika Franka Boldta z Brém to byl podle kulturní, genetické sounáležitosti Čech ale podle politické sounáležitosti to byl politický prospěchář. do vylidněné pohraničí po 30-leté válce přišli noví němečtí kolonisté. Němčina se prosazovala tak, že česky se mluví v 18. století jen na venkově. Poněmčení bylo způsobeno také tím, že v druhé polovině 17. století odešli do výslužby nebo zemřeli čeští úředníci a na jejich místo přišli byrokratičtější němečtí úředníci. V 17. století Habsburská říše zastavila turecký postup a přivedla relativní stabilitu do střední Evropy. V Čechách se netrpělo o nic víc než v Tyrolích, Vídni nebo Londýně. Rozdíly mezi Čechy a českými Němci byli minimální. Považovali se dokonce za jeden národ hovořící několika jazyky jako Švýcaři. Jak došlo k tomu, že Češi a čeští Němci nechtěli a do jisté míry ani nemohli žít v jednom státě? Na to můžu odpovědět jen událostmi 19. století, které přineslo nesnášenlivost a konflikt, a 20. století, které přineslo skutečnou nenávist.

 

III. Nacionalismus - dějiny 19. a 20. století

Nacionalismus se zrodil z ideálů osvícenectví a je důsledkem modernizace. Nacionalismus přinesl idealistické vzepětí, ale i nesnášenlivost, dokázal povznést lidského ducha ke službě vyšším cílům, ale také srazit do služeb fanatismu. Na jedné straně vytvořil silné státy, na druhé straně silné státy (mnohonárodnostní) rozvrátil. České národní obrození začalo nepřímo za Josefa II. Josef II. se vyznačoval účelovostí a strohostí, rušil kláštery, zakládal školy. Češi se v těchto školách ale také učili o slavné historii vlastního národa. Habsburkové se vyznačovali kosmopolismem a spíše románským duchem než germánským.

Německo v této době bylo rozdrobeno na více jak 30 států a hranice Německa na východě nebyla pevně daná. Německý nacionalismus se odlišoval od jiných západních nacionalismů (jako byl např. francouzský) bojovností a obrovským citovým nábojem. Profesor Dr. Rainer Lepsius z Heidelbergské univerzitu k tomu říká:"Utváření německého národa bylo umělou konstrukcí, která nebyla shodná s předtím dosaženými hranicemi. Tím v německé historii vznikla snaha definovat německý národ nezávisle na politických hranicích, a to vedlo k tomu, že při zrodu německého národa rozhodovali etnické kategorie více než kategorie státní příslušnosti." V této době se objevuje také německý a posléze i slovanský romantismus. Romantismus spolu s představami o mýtických vazbách krve a jazyka vytvořil nebezpečnou kombinaci, která v samotném Německu vyústila v 20. století v německý nacionální socialismus. Stejné bojovné ideje ale převzali i slovanské národy ležící dále na východě. V národnostně smíšeném území obývaném lidmi z různými jazyky, zvyky a kulturními tradicemi tak vznikla výbušná směs, která vedla mimo jiné k oběma světovým válkám a nedávno i k válce na Balkáně. Za Josefa II. došlo ke zrušení nevolnictví a toto zrušení vedlo k přílivu venkovského (tedy českého) obyvatelstva do měst. Ve výlučně německé Praze, Brně a jiných českých městech se začalo hovořit i česky. Místní Němce podobný vývoj zaskočil, začal ohrožovat jejich pozice a nechápali ani účelnost českého národního obrození. Němci si kladli otázku zda němčina nebyla nakonec i pro Čechy výhodnější a proč tedy toto národní obrození? Roku 1918 hrabě Šternberk zakládá Muzeum království českého, ale současně klade důraz na jednotu Čechů a Němců. Vzdělanci kolem muzea začali vydávat první význačný český časopis a sponzorovali vznik Matice české. Roku 1836 vydává František Palacký 1. díl svých Dějin národa českého, který mimochodem napsal německy, a vidí českou historii poprvé jako nepřetržitý zápas Čechů s Němci, jako stýkání a potýkání.

Důležitý ve vzájemných vztazích Čechů a Němců v jednom státě byl (celoevropský) revoluční rok 1848. Čeští Němci začali snít o vytvoření jednoho Německa včetně Rakouska a českých zemích a proto čeští Němci přijali pozvání na Všeněmecký sjezd do Frankfurtu. Češi toto pozvání odmítli (slavný dopis Františka Palackého) a zorganizovali Všeslovanský sjezd ve Svatováclavských lázních v Praze na Žofíně. Češi si uvědomovali, že vytvoření všeněmeckého státu by z nich vytvořil bezprávní menšinou v německém moři jako jsou např. Lužičtí Srbové. Objevuje se tudíž na jedné straně panslavismus a pangermanismus. Logika začínající konfliktu je jasná: zisk jedné strany znamená automaticky ztrátu druhé. Dnes už není důležité, kdo byl první, bez viny nebyla ani jedna strana. Bohatství a německá sebejistota naráželi na českou snahu o emancipaci. Tuto rostoucí trhlinu mezi těmito dvěma národy se již nikdy nepodařilo překlenout.

Dalším kritickým mezníkem se stal rok 1866. Prusové v tomto roce dobili v bitvě u Hradce Králového díku lepšímu vedení a modernějším puškám rozhodujícího vítězství nad Rakouskem. Rakousko se muselo vzdát svého vlivu v Německu. To spolu s porážkou Francie v roce 1870-71 vedlo k vytvoření jednotného Německa. Otřesená monarchie po ztrátě vlivu v Německu a území v severní Itálii udělila první národnostní ústupky a to vůči Maďarům (Uhrům). Češi, kteří bojovali věrně u Hradce Králového za "císaře pána a jeho rodinu", se vytvoření Rakouska-Uherska velice dotklo. Proč Češi nedostali stejná práva, když se české království stalo součástí Habsburské monarchie ve stejné době jako Uhry? Na tuto otázku je několik odpovědí, jako např. že na rozdíl od Uher u nás byla významná německá menšina, která by to nedovolila, Uhrové byli bojovnější než Češi a potlačit jejich povstání v roce 1848 se podařilo až po roce a jen s pomocí Ruska apod. Slované navíc v té době začínali v Habsburské monarchii tvořit většinu. Praha proto začíná podporovat snahy Poláků, Srbů, Chorvatů, Černohorců a Bulharů. Národnostní problémy v monarchii se začínají komplikovat a byly nakonec i záminkou 1 sv. války. Národnostní rozpory mezi Čechy a Němci rostou i hospodářství. Industrializace českých zemích začala v německy mluvícím pohraničí, kde vznikaly textilky, sklárny a porcelánky. Ještě na začátku 19. století je většina kapitálu soustředěna v německých rukou. V 2. pol. 19. století však začal český nástup. Peníze získané hlavně z pěstování cukrové řepy a uložené do českých bank, daly vyrůst českému kapitálu. Důležitou roli hrála Živnobanka, která podporovala růst českých řemesel a průmyslu jako byly cukrovary, strojírenské závody a kladenské doly. V pol. 19. století mají české finanční ústavy o polovinu kapitálu méně než německé. Na konci století se poměr vyrovnává. pokračuje příliv venkovského, převážně českého obyvatelstva do měst a pokračuje počešťování takových měst jako je Praha, Brno a České Budějovice. Ohrožena je německá převaha v Brně a v Jihlavě. Češi se začínají prosazovat i v kultuře. Roku 1850 začala stavba Národního divadla, která trvala 30 let. Na oponě je napsáno: "Národ sobě", Slovo národ získává váhu. Začíná působit tělocvičná jednota Sokol. Vše se začalo dělit podle jazykových hranic, politické strany, vědecká a sportovní sdružení, vzdělávací spolky, divadelníci. V roce 1882 dochází k rozdělení Karlovy (-Ferdinandovy) univerzity na českou a německou část. Národnostní rivalita podporuje vzdělání a hospodářský vzestup. Končí však výzvami k vzájemnému bojkotu. Češi a čeští Němci si byli po 7 století spolužití v mnohém podobní a o to byli jejich spory v této době zavilejší. Vedle sebe se najednou objevily dva dějepisy jedné země, dva romantické, idealizované a proto nesmiřitelné pohledy na společnou minulost. V 90. letech 19. století se čeští dělníci začali stěhovat do severních Čech. Dochází k prvním jazykovým bouřím. Docházelo k označování každého, kde s podobným vývojem nesouhlasil, za zrádce věci národní. Národnostní nesnášenlivost nahradila náboženskou nesnášenlivost. Největší nacionalisté pocházeli z národnostně smíšených oblastí. Němci navíc nevědí, kdo jsou a kam patří. Jsou to čeští nebo moravští Němci, němečtí Rakušané nebo rakouští Němci, jsou to vůbec Němci?

Všeobecná zemská výstava v roce 1891 ukázala, že národnostní konflikt v českých zemích ohrožuje již samotné základy monarchie. Němci původně s výstavou souhlasili, ale pak ji bojkotovali. Spolupráce českých a německých zástupců v pražském a vídeňském sněmu již téměř ustala. Objevil se první, a to německý návrh na rozdělení země, a to na českou a německou část. Němci pořádali své vlastní výstavy v Liberci, které Češi bojkotovali. Oba národy programově zdůrazňovali to, co je odlišovalo v hospodářství, kultuře i ve sportu. Společný dům je rozštěpen od půdy až po základy. Bouře je na spadnutí.

Profesor Ernst Gellner z Cambridge University k tomu říká:"Je obtížné tvrdit, že rozpad mnohonárodnostních států byl nevyhnutelný. Pravděpodobně ano. Je obtížné tvrdit, že něco, co se stalo, bylo nevyhnutelné. Mnohonárodnostní společnosti existují, ale není jich mnoho. Pokud je mnohonárodnostní společenství kombinované s rozdíly v hospodářské a kulturní oblasti, mají minimální šanci. Je téměř nemožné představit si přežití Habsburské nebo Turecké říše." Přichází 1 sv. válka, která začala téměř radostně a všichni doufali, že budou do sklizně doma. 1. světová válka se ale změnila v největší konflikt, který byl do té doby známý. V 1. sv. válce se zhroutily ideály, víra v boha a císaře a v lidskou dobrotu. V poražených státech padají trůny, Německo, Rakousko-Uhersko, ale i Rusko. Osoba panovníka ale byla v mnohonárodnostních státech to poslední, co je drželo pohromadě.

 

IV. ČSR - národní nebo občanský princip státu?

28. října 1918 vzniká Československá republika, v které ale mimo Čechů bude žít i 3.5 miliónu Němců, milión Maďarů, dále Židé, Slováci, Poláci a Ukrajinci. Naráží zde na sebe právo národa na sebeurčení, které požadují čeští Němci, a trvání na historických hranicích, na kterých trvá československá vláda a posílá do pohraničí armádu. Československé vládě dají za pravdu spojenci na Versailleské mírové konferenci. 60% průmyslu rozpadlé monarchie zůstává na území nově vzniklé ČSR. V ČSR tvořili Češi o něco málo více než 50%. ČSR neměla sjednocující ideu pro všechny národnosti, které zde žily. Vyzdvihování husictví, obrozenectví, legionářství a sokolské tradice vztahy mezi národnostmi, hlavně mezi Čechy a Němci, dále zkomplikovalo. Karel Čapek a Tomáš Garique Masaryk často přemýšleli, zda se stát neměl jmenovat jinak. V prosperitě 20. let se zdálo, že občanský princip zvítězí nad principem národnostním jak o tom snil TGM. 1. republika ale nedostala šanci.

Celosvětová krize v roce 1929 zasáhla i Československo. Z půl miliónu nezaměstnaných v ČSR je právě 400 000 v Sudetech. Textilky propouštějí a snadné svést vše na pražskou vládu. Henleinovské hnutí začíná heslem "Svobodu a chléb". V pohraničí krize vrcholí v roce 1934, tedy v době, kdy v sousedním Německu začíná díky zbrojení konjunktura. Němci z pohraničí získávají příležitostnou práci v Německu. Podmínkou jejího získání je ale členství Henleinově straně (tou byla nejdříve "Sudetendeutschenheimatsfront" a později známější Sudetendeutschenpartei-SdP"). V letech 1936-37 přestala mezi Čechy a Němci v pohraničí tolerance a sousedé se ani nezdraví. Německo v té době slaví úspěchy, vstup Wehrmachtu do Porýní, vítězný plebiscit v Sársku a hospodářský vzestup. Čeští Němci jsou v ČSR vnímáni jako příslušníci 5. kolony a německé podniky proto nedostávají zbrojní zakázky. V parlamentních volbách v květnu 1935 získala SdP 1 250 000 hlasů a v obecních volbách v květnu a červnu 1938 pro ní hlasuje dokonce 99% všech Němců. Program SdP je jasný: "Heim ins Reich", připojení k říši.

 

V. Mnichov a válka

V noci z 28. na 29. září 1938 je v Mnichově podepsána Mnichovská dohoda, což je obětování ČSR západními spojenci. Po Mnichovské dohodě uteklo nebo bylo vyhnáno 160 000 Čechů, ale i tisíce Židů a německých antifašistů. Od října do prosince 1938 je zde zatčeno 2 500 sudetských Němců a odesláno do koncentračního tábora Dachau.

15. března 1939 dochází k okupaci zbytku českých zemích a všem je jasné, že Hitlerovi nejde jen o německé menšiny v zahraničí. Po zavření českých vysokých škol, objevení řešení české otázky a prvních Češích v koncentračních táborech se poprvé v českém ilegálním tisku objevuje požadavek vysídlit sudetské Němce. Po porážce Francie v roce 1940 se mění spojenecká doktrína a od té doby to nebyla válka proti nacismu, ale válka se mění na protiněmeckou. Po slavných slovech Rudolfa Hesse:"Hitler ist Deutschland, Deutschland ist Hitler" se termín "bezpodmínečná kapitulace" stal součástí spojenecké doktríny. Tím se změnil i vztah spojenců k německým menšinám. Po bombardování Londýna Churchill slibuje:"Pomstíme se". V té době se v Londýně objevují první úvahy o poválečném odsunu Němců z Polska, později i z ČSR. Mezi nejhorlivější přívržence odsunu patří paradoxně bývalí Mnichované, kteří se nejvíce zastávali německých menšin a nyní poznali, že byli oklamáni. V obsazených zemích sílil teror. Židé, kteří zde žili přinejmenším tak dlouho jako Němci, mizí v koncentračních táborech. mnozí z nich se mimojiné hlásili k německé národnosti. Po krutostech 2 sv. války, miliónech mrtvích a vypálených vesnicích sílila v celé Evropě na jedné straně touha po pomstě a na druhé straně snaha, aby se nic podobného nemohlo již nikdy opakovat.

 

VI. Odsun jako reakce na 2. sv. válku

Po skončení 2 sv. války se idea etnicky čistých národních států po 150 letech tragicky naplňuje. Z Polska před postupující Rudou armádou utíká kolem 6 miliónů Němců. V ČSR má odsun po válce 2 fáze. 1. fáze začíná hned po skončení 2 sv. války, v květnu 1945 tzv. divokým odsunem. Tento divoký odsun byl skutečně vyhnáním, protože o něm nerozhodla vláda na základě mezinárodních smluv jako tomu bylo v druhé fázi. Tento divoký odsun byl organizován místními národními výbory, pokud již byly zkonstituovány, nebo Čechy, kteří zde žili. Podílely se na něm také revoluční gardy, jimž občané pro jejich zkratku RG přezdívali rabovací gardy. Z těchto gard se později staly pohraniční pluky SNB, které pak sehrály negativní úlohu za komunistického puče v únoru 1948, kdy byly povolány do Prahy a tam zastrašovaly občany. Při tomto divokém odsunu zemřelo mnoho sudetských Němců a to různým způsobem, buď na vysílení jako tomu bylo při pochodu z Brna nebo byli zavražděni při rabování jejich majetku. Kolik sudetských Němců zemřelo, nikdo neví. Češi připouští desítky tisíc mrtvých, nejčastěji 20 000, sudetští Němci uvádějí stovky tisíc mrtvých, což je ze velice pravděpodobně přehnané. Toto zabíjení je často nazýváno českou stranou jako excesy, s čímž souhlasím, protože to nebylo vládou organizované zabíjení (jako byl holocaust) prováděné armádou. Divoký odsun, který byl doprovázen krádežemi, vraždami a znásilňováním, nebyl bohužel jiný než válka, která ho předcházela.

Na konferenci nejvyšších představitelů vítězných velmocí (USA, VB a SSSR), která jednala na přelomu července a srpna roku 1945 v Postupimi u Berlína o všech zásadních otázkách plynoucí z porážky Německa, byl v návaznosti na jejich předchozí stanoviska schválen transfer Němců z Československa, Maďarska a Polska. Podrobné směrnice k jeho provedení, jež měly zajistit spořádaný průběh odsunu oboustranně prostého násilí a jiných nehumánních činů, byly 20. listopadu 1945 schváleny spojeneckou Kontrolní radou. Na jejich základě byla pak počátkem roku 1946 v Československu zahájena 2. fáze odsunu Němců. Celý proces byl definitivně ukončen na jaře roku 1947. V Československu poté zůstalo asi 200 000 Němců ze smíšených manželství, odborníků a antifašistů. Tuto fázi odsunu podle mne můžeme nazvat vysídlením. Tento odsun byl již organizován vládou a prováděn bezpečnostními složkami a nedocházelo při něm k násilnostem jako při tzv. divokém odsunu. Celý odsun byl doprovázen zbavením občanství a zabavením movitého a na vyjímky i nemovité ho majetku sudetských Němců, což spojenci uznali jako součást reparace. Tento majetek sudetských Němců byl později dán Čechům, kteří dobrovolně odešli do pohraničí.

Myslím si, že tento odsun, který je přirovnáván k rozvodu, byl i přes to, že tak tragicky ukončil soužití Čechů a Němců v jednom státě, ve své době nutný. Nenávist mezi Čechy a Němci byla po těch všech mrtvých Češích v koncentračních táborech a bitvách snad na všech frontách od Anglie přes Saharu až po Rusko tak obrovská, že nebyla naděje na možnou další spolupráci mezi těmito dvěma etnikami v jednom státě. Nenávist a zabíjení nebylo jen doménou Čechů. Zfanatizovanost celého německého národa byla tak velká, že po skončení 2 sv. války mezi Němci vznikli tzv. werwolfové (vlkodlaci). Vlkodlak je zvíře, které je přes den člověk, který se neodlišuje od jiných, ale v noci se mění ve skutečné zvíře, které touží jenom po zabíjení. Fenomén werwolfů nebyl charakteristický jenom pro české pohraničí, werwolwové byli po válce i v samotném Německu a zabíjeli Němce, kteří začali spolupracovat se spojenci a sami spojenci si s nimi nevěděli rady.

 

VII. Otázka morálnosti a nutnosti odsunu

U odsunu musíme odlišovat dvě věci a to: morálnost a nutnost. Odsun nebyl morální, ale byl nutný. Jak už jsem psal nenávist mezi těmito etnika byla tak velká, že nebyla naděje na jejich spolupráci. Existovaly pouze dvě možnosti a to:buď odstoupení pohraničí se sudetskými Němci Německu, což by bylo vzhledem k tomu, že jsme na straně spojenců vyhráli válku, nesmysl, nebo tuto menšinu odsunout bez území do Německa, což bylo pro Čechy přijatelnější.

Když už jsem u těch dvou stránek každé věci a to té morálnosti a nutnosti, uvedu několik jiných příkladů. Např. bombardování Drážďan ze strany spojenců v únoru 1945 podle mne nebylo ani morální ani nutné, protože tam nebyla žádná německá armáda ani vojenské továrny. Tudíž je to podle mne jako systematické bombardování a zabíjení civilistů válečný zločin, za který měli být příslušní vojáci a popř. politici potrestáni. Bombardováním Drážďan se spojenci nechali vyprovokovat a klesli spojenci na úroveň nacistického Německa.

Moje poznámka:Stejně jako např.bombardovani plzeňské Škodovky na konci války. (Poškození ruské ekonomiky)

Jiná otázka je např. svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Nikdo o tom nepochybuje, že to bylo nemorální a pokud se vedou o tom diskuse tak jenom jako o tom, zda to bylo nutné nebo ne. Jedna strana tvrdí, že bez shození atomových bomb by válka trvala přinejmenším ještě jeden rok a vylodění Američanů v Japonsku by si vyžádalo přinejmenším 1 mil. životů amerických vojáků. Druhá strana (tím nemyslím Japonce, ale všechny odpůrce svržení atomových bomb) tvrdí, že Japonsko bylo již stejně před kapitulací a trvalo pouze na tom, aby císař mohl zůstat. Američané přesto, že chtěli bezpodmínečnou kapitulaci a také ji dosáhli, nakonec císaře u moci nechali a tudíž se zdá, že tu podmínku Japonců mohli stejně přijmout. V poslední době se objevu třetí názor, který tvrdí, že svržení atomových bomb nemělo nic společného (nebo jen málo) s 2. sv. válkou, ale se 3. sv. válkou (resp. s jejím předejitím). Tento názor tvrdí, že Američané svržením atomových bomb chtěli dát SSSR a Stalinovi najevo, aby se neodvažoval rozpoutat 3. sv. válku a že tvrzení některých lidí, že Američané by ve 3. sv. válce stejně nepoužili atomové zbraně a tudíž, že lze bez obav USA napadnout, je mylné. Možná, že mrtví z Hirošimi a Nagasaki zachránili miliardy lidských životů, kteří by zemřeli ve 3. (bezpochyby atomové) sv. válce.

Ještě jeden příklad bych chtěl uvést, a to vyzbrojování diktátora Somoze a jemu podobných Američany. Nikdo v té době nepochyboval, ani v budoucnu nebude pochybovat, že to bylo nemorální. Otázka se vždy vedla a bude vést, zda to bylo nutné. Ti, co to obhajují, to obhajují jako nutné zlo podle teorie menšího zla, odpůrci budou tvrdit, že není menší zlo, když místo Ortegy zabijí lidi Somoz.

 

VIII. Tolik diskutované dekrety prezidenta republiky - o čem vlastně byly?

19. května 1945 vydává prezident republiky dekret č. 5/1945 Sb. "o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů". V § 2 se uvádí: "Majetek osob státně nespolehlivých na území Československé republiky dává se pod národní správu podle dalších ustanovení tohoto dekretu". V § 4 písmena a) se uvádí, že za osoby nespolehlivé se považují mimo jiné osoby národnosti německé nebo maďarské. Podle § 6 se za osoby národnosti německé nebo maďarské považují osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásili k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti. Podle § 7 zavedení národní správy příslušelo místnímu, popř. okresnímu národnímu výboru, nebo v místech, kde byla místo národního výboru jmenována správní komise, resp. správní komisař, patřilo zavedení národní správy do jejich příslušnosti. Podle § 24 odst. 2) mohli z osob německé a maďarské národnosti, pokud jde o dělníky, rolníky, živnostníky, drobné a střední podnikatele, úředníky, příslušníky volných povolání a osoby v podobném sociálním postavení, resp. jejich dědicové, žádat o vynětí svého majetku z národní správy a o jeho vrácení, jestliže mohli hodnověrně prokázat, že byli obětí politické nebo rasové perzekuce a zůstali věrni demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky. Za porušení tohoto dekretu bylo v § 26 uvedeno, že nešlo-li o čin přísněji trestný, byl dotyčný potrestán za přečin trestem na svobodě do 5 let a peněžitým trestem do 10 milionů korun, případně úplným nebo částečným zabráním majetku. 21. června vydá prezident republiky dekret č. 12/1945 Sb. "o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa". V preambuli tohoto dekretu se říká, že prezident "vychází vstříc volání českých a slovenských rolníků a bezzemků po důsledném uskutečnění nové pozemkové reformy a je veden snahou především jednou pro vždy vzít českou a slovenskou půdu z rukou cizáckých a maďarských statkářů, jakož i z rukou zrádců republiky a dát ji do rukou českého a slovenského rolnictva a bezzemků". Podle § 1 odst. 1) se s okamžitou platností a bez náhrady konfiskoval pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, který je mimojiné ve vlastnictví všech osob německé národnosti bez ohledu na státní příslušnost. V § 1 odst. 2) je uvedeno, že osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odst. 1) nekonfiskuje. Německá a maďarská národnost zde byly definovány stejně jako v dekretu č. 5/1945. Zemědělským majetkem se podle § 4 rozumí zemědělskou a lesní půdu, k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu sloužící vlastnímu zemědělskému a lesnímu hospodářství, jakož i movité příslušenství (živý a mrtvý inventář) a všechna práva, která jsou spojena s držbou konfiskovaného majetku nebo jeho části. Tímto dekretem a jeho § 6 odst. 1) se zřídil Národní pozemkový fond, který tento konfiskovaný majetek spravoval. Půda se podle § 7 přidělovala do vlastnictví osob slovanské národnosti, a to následovně:

 

1) deputátníkovi a zemědělskému dělníkovi ve výměře až do 8 ha orné anebo až do 12 ha zemědělské půdy vzhledem na její bonitu,

 
2) malozemědělci ve výměře doplňující jím dosud vlastněný pozemkový majetek nejvýše do 8 ha orné anebo až do 12 ha zemědělské půdy vzhledem na její bonitu,
3) mnohočlenné zemědělské rodině ve výměře doplňující jí dosud vlastněný pozemkový majetek nejvýše do 10 ha orné anebo až do 13 ha zemědělské půdy vzhledem na její bonitu,
4) dělníkům, veřejným a soukromým zaměstnancům a maloživnostníkům pro stavbu vlastního domu anebo na zařízení zahrady ve výměře nejvýše do 0.5 ha
5) obcím a okresům k veřejným účelům
6) stavebním, zemědělským a jiným družstvům složeným z oprávněných uchazečů podle 1), 2), 3) a 4) Uchazeči 1) až 5) si zvolili při místním národním výboru rolnickou komisi skládající se nejvíce z 10 členů. Zástupci místních rolnických komisí si zvolili na schůzi okresní rolnickou komisi, která mohla mít také nejvíce 10 členů. Místní rolnická komise vypracovala přídělový plán s návrhem na úhradu a předložila ho okresní přídělové komisi a tak pak vypracovalo přídělový plán a rozvrh úhrad pro celý okres a ten buď byl platný pokud mezi místními rolnickými komisemi nebylo rozporů nebo byl postoupen Ministerstvu zemědělství, které s dobrovzdáním zemského národního výboru rozhodovalo příslušné spory. Příděl půdy podle tohoto dekretu nebyl zadarmo, ale za úhradu, která se určovala podle výnosnosti, polohy, vzdálenosti a stavu obdělávání půdy (hnojení, setba a sadba) a podle majetkových a rodinných poměrů přidělence.

25. října 1945 prezident republiky vydal dekret č. 108/1945 Sb. "o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy". Podle § 1 odst. 1) se konfiskoval bez náhrady (pokud se již tak nestalo) pro ČSR majetek nemovitý i movitý, zejména i majetkové práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, nehmotná práva) mimojiné fyzických osob národnosti německé nebo maďarské, s vyjímkou osob, které prokázaly, že zůstaly věrny ČSR, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčasnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Z konfiskace byla podle - 2 odst. 1) dále vyňata všem fyzickým osobám, jejichž majetek byl konfiskován, ta část movitého majetku, která byla nevyhnutelně nutná k ukojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání těchto osob a jejich členů rodiny (jako oděv, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny a nástroje). Podrobnosti o rozsahu tohoto majetku stanovila vláda nařízením. Z takto konfiskovaného majetek se přidělovaly jednotlivé majetkové podstaty za úhradu do vlastnictví zemím, okresům, obcím a jiným veřejnoprávním korporacím, zejména zájmovým a kulturním, družstvům a fyzickým osobám, u kterých se přihlíželo zejména, zda to byli účastníci národního odboje a jejich pozůstalí rodinní příslušníci, zda to byli osoby poškozené válkou, národní, rasovou nebo politickou perzekucí, zda to byli osoby vracející se do pohraničí, které byly nuceni opustit, nebo do vlasti z ciziny a zda to byly osoby, které v důsledku územních změn přeložily své bydliště na ostatní území ČSR.

2. srpna 1945 vydal prezident republiky ústavní dekret č. 33/1945 Sb. "o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské". Podle § 1 odst. 1) českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnost německou nebo maďarskou, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. Podle § 1 odst. 2) ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbyli československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabyl účinnosti (tj. dnem vyhlášení neboli 2. srpna). Podle § 1 odst. 3) se tento dekret nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (podle § 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 č. 16/1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech se touto dobou rozumí doba od 21. května 1938 do dne, který bude určen vládním nařízením) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky. Podle § 1 odst. 4) se Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, přičemž byli donuceni nátlakem nebo okolnostmi hodnými zvláštního zřetele, neposuzují podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválil-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností. Podle § 2 odst. 1) se osobám spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zůstaly věrny ČSR, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně účastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává československé státní občanství. Podle § 4 odst. 1) se pro účely tohoto dekretu posuzují provdané ženy a nezletilé děti samostatně. Podle § 4 odst. 2) se žádosti o navrácení československého státního občanství, které podají manželky a nezletilé děti československých státních občanů, mají posuzovat blahovolně a do jejich vyřízení se žadatelé považují za československé státní občany. Podle § 5 tohoto dekretu pozbývají československého státního občanství dnem ,kdy tento dekret nabyl účinnosti (tj. vyhlášením 2. srpna 1945), i Češi a Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (viz výše) ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem anebo zvláštními okolnostmi.

 

IX. Další známé-neznámé zákony a protokol Postupimské dohody
Ústavní zákon č. 57/1946 Sb. ze dne 28. března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, v čl. I. odst. 2) stanový. že veškeré dekrety prezidenta republiky se budou považovat od jejich počátku za zákon a ústavní dekrety se budou považovat za zákon ústavní.

Zákon č. 115/1946 ze dne 8. května 1945 "o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků", který v § 1 stanovil, že "jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné". Tento zákon de iure legalizoval mimojiné i všechny násilnosti, které byly spáchány na sudetských Němcích při tzv. divokém odsunu. Já nesouhlasím s tím, že tyto násilnosti byli amnestovány, a myslím si že konec doby amnestie neměl být 28. říjen 1945, ale již 9. květen 1945, tj. den osvobození.

V článku XII. protokolu Postupimské konference nazvaném "Spořádaný odsun německého obyvatelstva" tři spojenecké vlády uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Tyto vlády zdůrazňují, že jakýkoliv odsun (v angl. verzi "transfer") musí být prováděn spořádaně a lidsky. Dále zdůrazňují, že příliv velkého počtu Němců do Německa by zvětšil břemeno, které již v té době doléhalo na okupační úřady, a soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Dávají proto svým zástupcům v kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob již přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a aby podali odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsunu vzhledem k nynější situaci v Německu. O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Spojenecká kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování ( v angl. verzi further expulsions), dokud vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.

 

X. Smlouvy mezi Československem a SRN a deklarace
Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z 11. prosince 1973 se o odsunu vůbec nezmiňuje. Zmiňuje se jen o Mnichovské dohodě., kterou v článku I. považují obě země vzhledem ke svým vzájemným vztahům podle této Smlouvy za nulitní. Současně ale v článku II. odst. 1) prohlašují obě země, že tato Smlouva se nedotýká právních účinků, které vyplývají vůči fyzickým nebo právnickým osobám z práva použitého v době od 30. září 1938 do 9. května 1945 z vyjímkou opatření, která obě smluvní strany považují pro jejich neslučitelnost se základními zásadami spravedlnosti za nulitní.

Smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992 (smlouva vstoupila v platnost 14. září 1992 a po vzniku ČR se k ní obě země přihlásily) potvrdila v preambuli nulitu mnichovské dohody z 29. září 1939 obsaženou již ve Smlouvě z 11. prosince 1973. V preambuli obě strany dále uvádějí, že jsou si vědomy četných obětí, které si vyžádalo panování násilí, válka a vyhnání, a těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnohým nevinným lidem. V preambuli se dále uvádí, že obě země jsou pevně odhodlány skoncovat s jednou provždy s použitím síly, bezprávím a odplatou bezpráví novou nespravedlností a společným úsilím překonat následky strastiplných kapitol společných dějin v tomto století. V článku 20 odst. 1) se příslušníkům německé menšiny v ČSFR (ČR), které mají naše státní občanství, právo na svobodu projevu, zachování a rozvíjení své etnické, kulturní, jazykové a náboženské svébytnosti bez jakýchkoliv pokusů o asimilaci proti jejich vůli. V článku 27 se uvádí, že smluvní strany budou podporovat všechny aktivity přispívající ke společnému pochopení československo-německých dějin, především tohoto století. Podle článku 30 odst. 2) požívají hroby československých, resp. německých obětí válek a panování násilí, nacházejících se na území smluvních stran, právní ochrany a jsou zachovány, jejich registrace a péče o ně bude umožněna. Celá smlouva je jinak koncipována především se zaměřením do budoucnosti.

Poslední snaha ČR a SRN udělat již skutečně tečku za společnou minulostí a obrátit vztahy obou států a národů je tzv. česko-německá deklarace, kterou podepsali dne 14. prosince 1996 v Praze ministři zahraničí ČR a SRN. Zatím je k dispozici jen text, který byl publikován v novinách a nebyl zatím schválen oběma parlamenty a zveřejněn ve Sbírce zákonů. Z tohoto textu také čerpám. V preambuli obě strany oceňují dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes a obě strany jsou také přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že při tom nesmí docházet k novým křivdám. V bodě 2 německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Německá strana dále v tomto bodě lituje utrpení a křivd, které byly způsobeny českému lidu nacionálně socialistickými zločiny Němců. Německá strana dále vzdává čest obětem nacionálně socialistické vládě násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor. Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálně socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení. V bodě 3 zase česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Česká strana zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány. V bodě 4 obě se shodují na tom, že spáchané křivdy náleží minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházející z minulosti.

 

XI. Nevládní iniciativy
Ještě se zmíním o nevládních iniciativách, jako je např. zpráva společné českoněmecké-německé komise historiků, prohlášení německých a českých katolických biskupů apod. Všechny tyto iniciativy vesměs litují křivd a násilí, které bylo spácháno od Mnichova až po odsun na nevinných lidech a prohlašují, že vztahy Čechů a Němců musí být zaměřeny především do budoucnosti.

 

XII. Závěr - hodnocení, podobnost se Slováky a budoucnost
Myslím si, že za násilnosti a za to, že jejich pachatelé nebyli bohužel potrestáni, se (sudetským) Němcům omluvit můžeme a musíme. Neměli bychom se omlouvat ale za odsun jako takový, můžeme nad ním vyslovit politování jako nad nějakou sice nemorální ale za to nutnou věcí. Odsun ale patří ke nazpochybnitelným součástem výsledků 2. sv. války, jako je např. hranice na Odře a Nise.

Spolupráce mezi ČR a SRN, jakož i mezi Čechy a Němci, je nutné založit na jiných základech než na vzájemných křivdách spáchaných v minulosti. Minulost totiž na rozdíl od budoucnosti nelze změnit, lze ji jenom vykládat.

Posledních 150 let se dívali čeští a němečtí historikové na společné dějiny účelově, každý pouze očima svého jazyka, své národní příslušnosti, své krve. V zemi, kde žili Češi a Němci od nepaměti vedle sebe, to vedlo zákonitě k nekonečným sporům. Nacionalistické hledisko 19. století tak hodnotilo minulost, která ale nebyla srovnatelná.

V Praze a v českých zemích žili také minimálně 1 000 let a tudíž déle než Němci, vedle Čechů a Němců Židé. V Praze se prolínal vliv východních a západních Židů, aškenáziů a sefardů, díky nimž mělo město spojení také s Byzancií a Španělskem. Čí je golem, Franz Kafka nebo Egon Ervín Kisch? Jistě ne pouze jen jednoho národa.

Spory Čechů a Němců v 19. století nejsou zase tak vzdálené sporům Čechů a Slováků v 20. století. Tehdy české snahy o emancipaci naráželi na německou jistotu. Němci se Čechů ptali, zda mluvit německy a jít např. do Vídně dělat kariéru není pro samotné Čechy výhodnější než nějaké snahy o obnovení češtiny a celého národa. V 20. století Češi neměli pochopení pro slovenská "špecifika" a ptali se Slováku zda kariéra v Praze v ústředních orgánech není pro ně samotné výhodnější. Jsou zde ale některé rozdíly. Češi Slováky nenutily, aby mluvili slovensky. Němci Čechy sice také nenutily mluvit německy, ale naprostá rozdílnost němčiny od češtiny na rozdíl od zanedbatelných rozdílech češtiny od slovenštiny si vyžadovala, aby Češi ve Vídni mluvili německy. Dále je rozdíl, že Slováci mluvili až do 19. století de facto česky (biblickou, kralickou češtinou) a čeští učitelé, kteří přicházeli za první republiky na Slovensku neučili slovenské děti česky, ale slovensky. Tuto slovenštinu se ale museli nejdřív naučit, takže i tak nedocházelo k počeštování Slováků a na slovenském národním obrození mají velkou zásluhu sami Češi. Rozdělení Československa v roce 1992-93 bylo v jistém smyslu také tragédie jako odsun Němců po 2. sv. válce a je to také často nazýváno rozvodem, ale přesto to bylo podle mě nutné a nevyhnutelné. Až přestanou konflikty např. o dělení československého majetku a např. o tzv. slovenský poklad, vztahy Čechů a Němců budou podle mě stejně tak dobré ne-li lepší jako v lepších časech federace. V této době nebudou dobré jen česko-slovenské nebo česko-německé vztahy, ale i česko-polské, česko-francouzské a i jiné vztahy s národy (v občanském smyslu) jak v Evropě tak ve světě.

Češi mají tu vlastnost, že celý národ se neschodne komu jsou Češi z jiných národů nejvíce podobní a ke kterému národu bychom měli mít nejlepší vztahy. Komplikuje se to ještě tím, že většina Čechů nemá přátelské vztahy a názory pouze na jeden národ (jako např. Američané vůči Francouzům a Paříži), ale na několik národů současně. Někteří tvrdí, že k Němcům a že jsme tzv. slovanští Němci, jiní k Rusům (a ke všem Slovanům jako jsou Slováci, Poláci, Chorvati, Srbové apod.), někteří k Francouzů, jiní k Angličanů, někteří Italům, jiní ke Španělů (a nejsou to jen bývalý interbrigadisté, ale i Portugalcům a Latinoameričanům). I přes komunismus u nás mělo mnoho Čechů vřelý vztah k Američanům a tento počet Čechů stále roste. Mám kamaráda, který má zase nejpřátelštější vztahy k Řekům. Tak bych mohl pokračovat dál přes Skandinávce, Židy, Číňany velice dlouho. Zmíním se jen ještě v úvodu uvedených Keltů a Irů a tím si myslím, že by to pro ilustraci stačilo. Je otázka zda je to dobré nebo špatné. Já si myslím, že dobré a že to umožňuje rozvíjet přátelské vztahy s mnoha národy a ne pouze s jedním. Rád bych ale ještě uvedl, že to není jen zvláštnost Čechů, i když je to ale u nich (nás) nejhlubší, ale že to je trend v celé Evropě v poslední době. Např. Němci se v poslední době neučí jen anglicky, ale i např. francouzsky a italsky. Je to trend, který podporuje i Evropská Unie a absolvovat alespoň jeden semestr na univerzitě v jiném státě dnes v EU není zvláštnost. Doufám, že za čas to nebude zvláštnost ani u nás.

 

Použitá literatura:
dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů

dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 21. června o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa

dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy

ústavní dekret prezidenta republiky č.33/1945 Sb. 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské

ústavní zákon č. 57/1946 Sb. ze dne 28. března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky

zákon č. 115/1946 ze dne 8. května 1945 o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků

vyhláška ministra zahraničních věcí č. 94/1974 Sb. ze dne 3. října 1974 o Smlouvě o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa (podepsanou v Praze 11. prosince 1973, smlouva vstoupila v platnost dnem 19. července 1974)

sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 521/1992 o Smlouvě mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci (smlouva byla podepsána 27. února 1992 v Praze a vstoupila v platnost dnem 14. září 1992)

článek "Plné znění konečné verze česko-německé deklarace"

noviny "MF DNES" 10. prosince 1996

dokumentární pořad České televize "Stýkání a potýkání", 1995

díl 1. "Ztracená minulost"

dokumentární pořad České televize "Stýkání a potýkání", 1995

díl 2. "Spirála nenávisti"

Zdeněk Veselý: Dějiny českého státu v dokumentech

Victoria Publishing a.s., 1994
ISBN 80-85605-95-3
 
ZDROJ © Radek Klempera 1997
http://klempera.tripod.com/essays.htm
(pro případ, že by původní server již nebyl dostupný)
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA