Bývalý železný hamr - Střela

A najednou se z obou knih *) našeho regionálního historika Jaroslava Sklenáře dovídáme, že vorařské řemeslo a plavební činnost existovaly už od nepaměti i na Berounce a Střele. Nebyly to sice podmínky srovnatelné se Sázavou a Vltavou, ale přesto je vhodné, abychom této plavební cestě věnovali alespoň stručnou pozornost. Už za vlády Karla I. Byla vytvořena četná opatření, aby řeky byly k plavení dříví využity. Byla například zrušena mýta zavedená šlechtou, stavbou jezů byla vyrovnávána hladina řek a k plavebním účelům byly na jezech zřizovány propustě. Když Florian Gryspek začal v roce 1541 stavět na Kaceřově své monumentální renesanční sídlo, dostal od krále Ferdinanda I. Zdarma všechno potřebné dřevo. Ale už tenkrát se ukázalo, jak vážně může narušit plynulost stavby počasí. Napůl vyschlá plavební cesta znemožnila, aby těžké kmeny byly k dispozici včas. Vory byly ke Kaceřovu dopraveny až s ročním zpožděním. První nesporně pozitivní výsledek je zaznamenán až o dvě století později. V roce 1740 bylo po Berounce dopraveno z křivoklátských lesů do Prahy 1432 vorů. Na přelomu 18. a 19. století se dokonce uvažovalo o plavení palivového dříví do Prahy po lodích. Všechny varianty tohoto záměru se však ukázaly být tak neracionální, že se od nich včas upustilo.

Plaské panství mělo od nepaněti privilegium na plavení palivového dřeva po Střele a Berounce až do Prahy. Toto privilegium spočívalo v tom, že plasští mohli přednostně využívat vysokého stavu vody. Jakmile voda poklesla, dříví uvázlo a obyvatelé pobřežních vesnic měli o levný otop postaráno. Jak je vidět, levná doprava dřeva po Střele i Berounce měla své problémy. Mimochodem se v této souvislosti nabízí myšlenka, jak geniálně vyřešil v téže době pro schwarzembergské feudály projektování šumavských plavebních kanálů inženýr Rosenauer. Nicméně velký dokumentační význam má mapka
plaského panství z roku 1841. Vedle obrázků panských dvorů a zámků jsou na dolním okraji ještě dva snímky –
na jednom z nich je znázorněna výroba olea a na druhém plavení polenového dřeva a manipulace s ním na řece
Střele.
Naposled nesla řeka Střela na svých vodách kmeny lesních velikánů v roce 1936, když byla opravována střecha
Mariánské Týnice. Obec Štichovice darovala pro tento účel dřevo vytěžené v nepřístupném údolí Střely. Tehdy
se plavilo dřevo po řece až k manětínské zastávce, odkud bylo auty odvezeno na pilu.
Plavba po řece Berounce a Střele patří už 70 let minulosti a je třeba popravdě říci, že vorařské řemeslo zde
nikdy nezdomácnělo. Ale minulosti patří už i plavba na Sázavě, Vltavě i Otavě. Zlepšily a rozšířily se
komunikace, zdokonalily se dopravní prostředky, vysoké výkonnosti dosáhly i pily – viz například u nás činnost
pily na Rohách, zdokonalila se stavební technika. Zmizely pražské dřevařské ohrady a vorové přístavy.
Vědecko-technická revoluce odsunula všechny tyto vzpomínky do sféry historie. Tato historie je dalece hlubší,
než vystihuje televizní pořad „Hledání ztraceného času“.
Ing. Jaroslav Fingl

*) Jaroslav Sklenář: Obchod, průmysl, řemesla a živnosti na Kralovicku a Manětínsku (2003);
Voda, mlýny a mlynáři na Kralovicku a Manětínsku (1997)

Zdroj: ZDE