Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zajímavý rozhovor s panem Hauznerem

19. 3. 2016

Expertní rozhovor s panem Hauznerem

Dobrý den pane Hauznere, dostala jsem na Vás tip a ráda bych se Vám položila pár otázek k městečku Rabštejn nad Střelou. Píši totiž o tomto krásném místě svou bakalářskou práci. Kdy a proč jste se tam ocitnul a jaké zde byly poměry?

Jako student jsem se někdy okolo roku 1950 zúčastnil se svojí třídou několika zemědělských brigád v Rabštejně nad Střelou. O dva roky starší spolužák Jindra Terš měl otce, který působil na Vranově u Rabštejna nad Střelou jako správce Státního statku. S ním byla zřejmě dojednána pravidelná výpomoc předmaturitních ročníků při 
sezónních zemědělských pracech. Protože Rabštejn nad Střelou se nacházel již za někdejší protektorátní hranicí a v období II. světové války patřil do tzv. "Sudet", proběhl zde krátce předtím "Odsun" veškerého německého obyvatelstva. Rabštejn byl v té době skoro vylidněný a v zemědělství byl proto kritický nedostatek pracovních sil. Pomáhat 
proto musel úplně každý, kdo měl ruce a nohy. 

Jaké práce jste vykonávali, po jakou dobu, jaká byla strava a ubytování?
Délka brigády byla 14 dní. Naše smíšené třídy jezdily buď na senoseč na přelomu května a června, nebo pak na podzimní bramborovou brigádu v počtu 10 až 20 žáků. Tehdy nám bylo 16 až 17 let. Na žně jsme nejezdili nikdy, ty připadaly na čas hlavních prázdnin. Kosily se louky na ohromných plochách v širokém okolí Rabštejna, nasušená a proschlá tráva se kopila, pak se seno sváželo na žebřiňácích, část sena se před uskladněním ještě dosušovala a fukarem vháněla na půdy opuštěných hospodářských budov v sousední vsi Stvolny.
Rabštejnský zámek byl rozdělen na dvě části - církevní, zde sídlila fara a státní část - kde byla škola. Děvčata byla ubytována v této škole, chlapci na faře. Učitelský dozor bydlel samostatně na privátu v okolních domech. Noclehárny byly velmi prostě zařízeny, veškeré vybavení představovaly vlastně jenom železné postele po vojácích. Slamník na spaní si musel po příjezdu nacpat každý sám slámou, z velké hromady přivezené na dvůr. Kuchyně pro nás vyvařovala přímo na statku ve Vranově. Nikdy nezapomenu na mohutné roje černých much, které nás v jídelně nepřetržitě a nesnesitelně sužovali. Pro jejich účinnou likvidaci jsme pouížvali tehdy velmi populární hnojivo DDT. Prášek sypali šikovnější chlapci přímo na rozžhavené pláty kuchyňských kamen. Všechno jídlo se sice skoro nedalo jíst, ale výsledek byl okamžitý. Trvalo vždy několik dní, kdy bylo nutno hubení zopakovat.

Jak vypadalo hospodářství na Vranově?
Zvířata do "Odsunu" nešla. Odsunutí Němci zde museli zanechat dobytek, drůbeže i veškeré zařízení. Na Vranově dokonce zůstalo několik koní, dokonce i dva jezdecké. Rozlehlé polnosti bylo nutno nadále obhospodařovat. Správce Terš objížděl jednotlivá pracoviště na koni. živě si vzpomínám, jak velel ze sedla koně a před blížící se bouřkou na nás křičel: "Skupte seno, ať nezmokne!"
On i jeho syn-svazácký funkcionář na naší škole, byli aktivní komunisté, velice nadšení rovnostářskou ideologií. Ačkoliv byl jako uvědomělý a straně oddaný soudruh do funkce Správce Státního statku dosazen, jako proletář opravdu nevypadal. Chodil vždy oblečen do jezdeckého, jako zámecký pán - kamizola, někdy klobouk, vysoké, jezdecké boty a bičík. Statek byl ve své době poměrně dobře veden a moderně vybaven. Po předchozích hospodářích zde zůstala lokomobyla - universální parní stroj, poháněl mlátičku, pilu a další nářadí, což výrazně odstranilo tu nejtěžší, manuální práci. 

 

Kdo tu práci na statku tedy vlastně vykonával, říkal jste přece, že Rabštejn byl skoro vylidněný?
V Rabštejně skutečně nebydlel skoro nikdo, vysídlení se nevyhnulo nikomu. Po "Odsunu" ubyly v pohraničí tři miliony lidí. Matně si vzpomínám, že zde jako stálí obyvatelé žili snad jen starosta a listonoš. Nefungoval zde obchod ani hostinec - neměl prakticky pro koho. Spojení se světem obstarávala autobusová linka Manětín - Rabštejn nad Střelou - žihle dvakrát denně. Pokud během brigády někdo onemocněl, musel s ním odjel na nádraží do žihle a odsud se vrátit do Plzně vlakem. Nebyl zde lékař, ani pošta, farář na nedělní mši pouze odkudsi nepravidelně docházel. V Rabštejně neučila 
ani škola, třída byla předělána na dívčí noclehárnu, jak už jsem zmínil. Z Prahy sem dojížděli na "letní byt" – tzv. lufťáci, asi 4 rodiny, jinak byly domy opuštěné a prázdné. JZD - nechvalně známá Jednotná zemědělská družstva - ta začala až po "Vítězném Únoru 1948" v Československu vznikat postupně až o něco později. V tomto "mezidobí" - okolo roku 1950 - teprve krátce po "Odsunu", ale ještě před založením JZD - se všude v Sudetech na zemědělském majetku zabaveném po Němcích, hospodařilo formou Státních statků, v malé míře v příhraničí Vojenských statků. Ty byly řízeny jednotlivými, dosazenými národními správci nebo armádou. Aby bylo možno všechny potřebné pracovní povinnosti celoročně vykonávat a zvládat, byla na práci do statku ve Vranově správci trvale přidělena početnější skupina "Národních hostů".

 

Národních hostů ?" Tento pojem slyším poprvé. Kdo to byli "Národní hosté" a odkud se tu vzali?
Pojem "Národní hosté" vznikl a začal se propagandisticky užívat ke konci války. Tak jak spojenecká vojska postupně dobývala další a další místa na německém území, postupovala nezadržitelně čím dál hlouběji do vnitrozemí, byly před blížící se frontou do našeho poměrně klidného Protektorátu přesouvány desetitisíce totálně nasazených lidí ze všech koutů Evropy, pro které přestalo být v Říši místo a vlastně i práce a uplatnění. Po skončení války v květnu 1945 jich tu mnoho zůstalo a s nimi tu zůstalo i jejich označení. Nebyli to ani váleční zajatci a ani adepti pro "Odsunutí". 
Neměli se kam vrátit, byli sami velmi těžce postiženi válkou. Tam, odkud pocházeli, přišli o svá obydlí i všechny příbuzné, zůstali bezprizorní - nikam nepatřili. Dnes se pro tento druh lidí používá označení "bezdomovci". 
My jsme se při práci na poli nebo u jídla na statku Vranov setkávali se skupinou mladých žen, které patřily do této skupiny a pro něž se nadále užívalo označení "národní hosté". Ony zde nebyly internované, vždyť se ničím neprovinily! Museli zde ale velmi tvrdě pracovat v hodně bídných podmínkách - pouze za "byt a stravu". Některé byly možná vdovy, všechny do jedné však byly zcela opuštěné. Jejich pracovní skupina sestávala z mnoha národností. Určitě mezi nimi byly Bulharky, Rumunky, Maďarky a snad tam s nimi byly i nějaké Rakušanky. Věkově byly asi tak mezi 25-ti až 35-ti lety. 
Tehdy bylo mj. plnoletosti dosaženo až po dovršení 21-tého roku. Ubytovací prostory měly tyto zemědělské dělnice přímo na vranovském statku, pracovat museli od rána do večera, oběd jim byl dovážen na pracoviště. 
V živé paměti mám do dnes zážitek, kdy jednoho rána správce Terš zjistil u nástupu na snídani nepřítomnost několika mladých zemědělských dělnic. Nechal pro ně okamžitě poslat. Jelikož se však ani po této naléhavé výzvě neposlušné a nevyspalé pracovnice nedostavily, vtrhl rozezlený správce na ubikaci a začal je budit nevybíravým způsobem. Strhal z nich deky a za strašného nadávání je bičíkem vyháněl z postelí. 
I přes tuto poněkud drsnou epizodu a hrubé jednání nutno konstatovat, že svoji úlohu Správce Státního statku zvládal pan Terš velmi dobře, odpovědně a svědomitě plnil všechny náročné úkoly, dokázal skvěle zorganizovat práci, měl přirozenou autoritu, dobré agronomické znalosti a těšil se všeobecné úctě. Dnes bychom řekli, že byl dobrý manažer.

 

Tak to byl Rabštejn nad Střelou v polovině minulého století.
Děkuji za rozhovor.
Uskutečněno v Plzni, restaurace "U Švejka" na Borech dne 22. února 2014

 

Zdroj: https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/12568/Benyskova%2520BP.pdf

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zajímavé autentické svědectví

(Martin F., 7. 10. 2016 17:21)

Výpovědi přímých účastníků doby jsou nenahraditelné. Jsem rád za tyto informace. Dávají dobrou a hlavně prevdivou představu co bylo před, co bylo při, co po, co je nyní, a pak co nás čeká = no, to se teprve uvidí.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA